Podivná schůzka

V malé vesničce nedaleko hranic nebylo vidět ani živáčka, chlad a ostrý vítr rozhodně nevábily k venkovní procházce. Létu už odtikávaly poslední hodiny a počasí zapomnělo na zvyky prosluněných dní.

 Přesto najednou do podvečerního ticha vrzla vrátka jednoho z domů a vysoká štíhlá postava, zachumlaná v teplém svetru, se vydala směrem k lesu. Mladík, tak sedmnáct let, spěchal, neotáčel se a dlouhými kroky se od vesnice rychle vzdaloval.

Co ho mohlo v nevlídném počasí vyhnat z tepla domova? Co šel v houstnoucí tmě hledat do studených lesních zákoutí?

Dochvátal k prvním stromům, až nyní se otočil a rozhlédl kolem, jako by se ujišťoval, že ho nikdo nesleduje a pak teprve vstoupil mezi stromy. Jistou chůzí pokračoval v hustém porostu, proplétal se mezi kmeny a uhýbal nízkým větvím se samozřejmostí někoho, kdo tudy chodil často. Po mnoha minutách se zastavil před vzrostlým mohutným dubem, ještě jednou se ohlédl po okolí a pak položil dlaň na zjizvenou kůru. V tu chvíli se zvedl vítr, odfoukl první napadané listí z cesty a náhle, jako mávnutím kouzelného proutku, se vedle stromu vynořil stín...